Dětský domov byl v Otnicích zřízen roku 1954 pod názvem Krajský dětský domov Otnice. Byly zde umístěny opuštěné zdravé děti z Brna a okolí ve věku od 1 do 3 let. Sídlem dětského domova se stala budova bývalé školy. Ta prošla během své existence řadou změn týkajících se jak jejího vzhledu, tak i využití. Byla postavena roku 1890 jako jednopatrová jednotřídní budova, v roce 1913 rozšířena o přístavbu a rekonstruována. Během 2. světové války se v ní přechodně ubytovalo ruské vojsko, při přechodu fronty zde byl zřízen lazaret a budovy bylo využito také jako ubytovny k umístění ustupujícího maďarského vojska. Během válečných let byla stavba značně poničena zásahem z děla a několika bombami, které dopadly na její střechu. Po válce byla provedena oprava a renovace budovy a výuka zde pokračovala až do roku 1951, kdy byla dokončena stavba nové měšťanské školy. Stará školní budova pak posloužila k umístění kanceláří Místního národního výboru a poštovního úřadu. Později část budovy sloužila krátce také jako jesle až do zřízení dětského domova v roce 1954.
Správu dětského domova v té době zajišťoval zdravotnický odbor Krajského národního výboru v Brně. První vedoucí domova byla paní Marie Klouparová. V roce 1962 byla budova znovu rekonstruována. V roce 1964 se na příkaz krajských orgánů soustředily do otnického domova postižené děti z dětských domovů z celé jižní Moravy. V té době byla vedoucí paní Marie Grumlová a domov byl součástí Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ) Vyškov. Od roku 1971 do roku 1990 vedla domov paní Zdenka Hořavová. V nepřetržitém provozu pečovalo o třicet pět kombinovaně postižených dětí 12 sester a ošetřovatelek a jedna zdravotní sestra zabezpečující výchovnou a rehabilitační péči. Od roku 1972 dle doporučení vedoucí rehabilitační sestry nemocnice ve Vyškově přijížděla ve 14 denních intervalech jedna z rehabilitačních pracovnic instruovat sestru, jak má cvičení s vybranými dětmi provádět. Lékařskou péči zajišťoval obvodní dětský lékař, který byl v domově zaměstnán na částečný úvazek.
Většina dětí přesahovala věkovou hranici domova, výjimkou nebyly děti starší patnácti let. Více než polovina z nich bylo nepohyblivých a neschopných nejzákladnějších úkonů sebeobsluhy. Patrová budova bez výtahu byla pro takto postižené děti nevhodná. V poschodí byly umístěny tři dětské ložnice, dva pokoje, kde si děti mohly hrát, koupelna a izolace, v přízemí pak byla kuchyň, kanceláře, šatna a sklady. Většina dětí byla krmena v ložnicích. Všem sloužila koupelna s jednou vanou. K pobytu venku byl využíván dvůr s brouzdalištěm a terasa, obojí přístupné pouze po schodišti. Prádelna umístěná v samostatné budově ve dvoře měla nedostatečnou kapacitu sušárny a v případě nouze tak bylo nutné sušit prádlo na radiátorech v obytných místnostech (denně se pralo až sedm set bavlněných plen). Sestry musely při tomto procesu vypomáhat až do roku 1972, kdy se pleny začaly odvážet do nemocniční prádelny ve Vyškově a ošetřující personál mohl ušetřený čas věnovat dětem. V té době se začalo více mluvit o psychické deprivaci i v souvislosti s mentálně postiženými dětmi, o systému jejich výchovy, o nutnosti pravidelných procházek.
Ale až po roce 1989 se přístup společnosti k postiženým postupně měnil. Byl kladen důraz na jejich speciální potřeby, na péči poskytovanou odborníky, na integraci. Dětský domov v Otnicích byl od počátku těmto změnám nakloněn. V roce 1990 převzala vedení domova paní Ludmila Pšenáková. První kvalifikovaná výchovná sestra nastoupila v březnu 1991, první rehabilitační pracovnice v létě 1991, druhá v listopadu 1991. První pedagog nastoupil v prosinci 1992. S příchodem prvního speciálního pedagoga v lednu 1995 byla v domově otevřena mateřská škola. Děti byly rozděleny do tří skupin podle schopností. V roce 1992 delimitací OÚNZ získal domov právní subjektivitu a byl přejmenován na „LILA domov pro postižené děti Otnice“.